Fotografie bez citů a emocí je pouhý obrázek.
- Michaela Svobodová -

 Pár slov o mě, aneb jak to všechno začalo.


Zdravím Vás přátelé a kolegové,

mé jméno je Michaela Svobodová, je mi 34 let a pocházím z Krušných hor. Už jako malá holka jsem milovala prohlížení časopisů a obdivovala jsem krásu fotografie. Začalo to časopisy o psech, kde jsem dopodrobna studovala každý detail různých ras psů. Následně jsem si fotografie vystřihovala a lepila do speciálního sešitu, kde jsem měla jen ty vybrané fotografie, a hlavně všechny pěkně pohromadě. Jak ale plynul čas, přešla jsem od pejsků k módě a časopisům pro mladé. Dlouho jsem vždy sledovala fotografie modelek a přemýšlela, jak byla fotografie vyfocena a hlavně "Jak je sakra možné, že jsou všechny ty modelky tak krásné?". Byla to pro mě vždy jedna velká neznámá, a hlavně záhada a snad i čáry a kouzla.

Roky plynuly, já sundala růžové brýle a na chvíli přestala snít. Neměla jsem čas na nic jiného než na studium, poté rodinu a práci. Jenže jednoho dlouhého a zvláštního večera jsem si položila otázku "Je něco, co mě baví a co vlastně dělám pro sebe, a ne pro ostatní?". Nikdy jsem nebyla a nejsem sobec. Svou rodinu miluji nadevše a obětovala bych jí cokoliv, ale kde jsem já? Svou budoucnost fakt nevidím s umaštěnými vlasy, u plotny a s dítětem na zádech nebo omotané okolo nohy. Rozhodla jsem se udělat vše proto, abych i já jednou jako stará paní mohla říct "Život byl skvělý, parádně jsem si ho užila a něco dokázala!".

Začala jsem se rozhlížet po levnějších zrcadlovkách. Můj první učební stroj byl Canon EOS 450D. Začátky pro mě byly očistec a nějak jsem se v tom stále plácala. Nakoupila jsem si knihy o focení, odebírala jsem časopisy a sledovala návody na YouTube. Stále jsem se ale ani procentem nepřibližovala těm úžasným fotografiím v časopisech, které jsem vždy tak moc obdivovala. Jednou, vlastně ani nevím proč mě oslovila jedna milá slečna na Facebooku s nabídkou osobní pomoci. Asi viděla mé fotografie a boleli jí z nich oči 😊 Každopádně mi vysvětlila pro mě zapeklitý trojúhelník iso/čas/clona. Snažila se mě popostrkávat abych fotila, fotila a fotila. Pořád to ale nebylo ono. Přesto jí ale nesmírně děkuji, protože i to byla pro mě škola, kterou jsem opravdu potřebovala. Ano, vím, že člověk se nestane fotografem přes noc a byla jsem opravdu trpělivá. Plácala jsem se v tom ještě další půl rok, až jsem řekla "DOST!". Bylo načase se obrátit na odborníky, a tak jsem se přihlásila na rekvalifikační kurz "Portrétní fotograf" a koupila si lepší fotoaparát. Semináře byly celodenní a intenzivní. Myslela jsem, že se snad zblázním, že tohle snad nikdy nemohu pochopit, natož se to naučit. Mé obavy ale vystřídala a vždy spasila praxe. Workshopy s Barborou Biňovcovou, Kamilem Vargou, Mili Kosinovou nebo Robertem Vano byly naprosto perfektní a já vždy odcházela plná informací, emocí a s ohromnou motivací. To bylo to, co jsem potřebovala a co mi vlastně pomohlo. Díky rekvalifikaci jsem získala nejenom základní znalosti ohledně fotografie, ale také spoustu nových přátel, na které se mohu kdykoliv obrátit s prosbou o pomoc, nebo jen zajít na kávu a popovídat si třeba o životě. A to je prostě fajn, protože přátel a dobrých lidí okolo sebe není nikdy dost.

Nyní si pomalu plním své portfolio, kdy se učím komunikovat s cizími lidmi a pro mě to nejdůležitější - plním si svůj sen! Sen, který se snad jednou stane skutečností. Jednou bych si přála jít kolem novinového stánku a vidět tam časopis se svou fotografii. Hrdě bych si ho koupila a nesla ho titulní stranou před sebou, aby ji všichni viděli. Co myslíte, splní se mi někdy můj velký sen? Uvidíme...

Přátelé, děkuji za dočtení až sem, mějte se moc krásně a přeji dobré světlo 😊, protože to je základ každé skvělé fotky.

Svobodová Michaela alias Míša